Kdysi dávno, v zemi daleko, daleko odtud, bylo magické království zvané Lumina. Toto království bylo jiné než jakékoliv jiné, protože bylo skryto za závěsem třpytivé mlhy. Jen ti s čistým srdcem a odvážným duchem mohli najít cestu do Luminy. V tomto království víly poletovaly vzduchem, jednorožci se proháněli zlatými loukami a magické řeky šeptaly starobylé písně. Ale Lumina měla tajemství mocný magický krystal zvaný "Srdce Luminy", který udržoval celé království zářící a živé.
V malé vesnici na okraji temného lesa žila laskavá a zvědavá šestiletá dívka jménem Clara. Clara měla zlaté vlasy spletené do dvou copů a jasné zelené oči, které vždy zářily zázrakem. Ráda poslouchala pohádky, které jí každé večer vyprávěla babička u krbu. Její oblíbené příběhy byly vždy o Lumině, i když mnoho lidí ve vesnici věřilo, že je to jen mýtus.
Jedno slunečné ráno, když Clara sbírala sedmikrásky na louce poblíž svého domova, si všimla něčeho podivného. Malá holubice se třpytivými stříbrnými peřími přistála na jejím rameni. Její oči jasně zářily a v jejím malém zobáku měla svitek svinutého pergamenu. Clara svitek opatrně vzala a rozložila. Byl to dopis vyrytý zlatým inkoustem
"Milá Claro,
Srdce Luminy bylo ukradeno stínovou postavou a magie našeho království slábne. Prosím, potřebujeme tvoji pomoc, abychom to obnovili. Následuj holubici ta tě dovede do Luminy.
Tvoje v naději,
Královna Aurelina"
Clara srdce bušilo ve směsici strachu a vzrušení. "Já? Pomoci Lumině?" zašeptala si. Ale hluboko uvnitř věděla, že se musí pokusit. Rychle si sbalila malou tašku s bochníkem chleba, lahví vody, teplým šálkem a šťastným medailonkem své babičky. Zamávala svému domu na rozloučenou a následovala třpytivou holubici do lesa.
Les byl temný a hustý, na rozdíl od slunečných luk, na které byla Clara zvyklá. Ale stříbrná peří holubice osvětlovalo cestu vpřed jako malé hvězdičky. Když Clara kráčela, narazila na malou, huňatou lišku s načechraným ocasem.
"Ahoj, mladá cestovatelko," řekla liška jemným, přátelským hlasem. "Jsem Felix. Kam se chystáš na toto úžasné dobrodružství?"
"Hledám Luminu," odpověděla Clara upřímně. "Království potřebuje moji pomoc."
Felix naklonil hlavu a zavrtěl ušima. "Ach, Lumina! To je ušlechtilá výprava. Ale abys se k ní dostala, musíme překonat tři výzvy. Mohu tě vést, pokud budeš chtít."
Clara nadšeně přikývla. "Ano, prosím, Felixi. Byla bych ti velmi vděčná."
A tak se liška připojila k Claře a holubici na jejich cestě. Brzy přistoupili k první výzvě. Před nimi byla tekoucí řeka, ale nebyl tam žádný most ani způsob, jak přejet.
"Jak se dostaneme na druhou stranu?" zeptala se Clara, vypadala znepokojeně.
Felix ukázal na hádanku vyrytou do kamene na břehu řeky, která se jemně třpytila na slunci. "Musíme vyřešit tuto hádanku," řekl. Hádanka zněla
"Nejsem živý, ale mohu růst. Nemám plíce, ale potřebuji vzduch. Nemám ústa, ale voda mě zabije. Co jsem?"
Clara přemýšlela, poklepávala si na bradu. Pak se jí obličej rozjasnil. "Oheň!" vykřikla.
Jakmile vyslovila odpověď, objevil se kouzelný dřevěný most, který se táhl přes řeku. Clara, Felix a holubice bezpečně přešli a pokračovali v cestě.
Jejich druhá výzva se objevila, když vešli do krásné mýtiny. Uprostřed stál obrovský strom se zlatými listy, ale jeho větve byly zamotané, což blokovalo cestu vpřed. Vedle stromu stála malá víla s jasně modrými křídly.
"Ahoj, cestovatelé," řekla víla. "Jsem Ivy, pečovatelka tohoto stromu. Abyste prošli, musíte mi pomoci rozmotat jeho větve. Ale buďte opatrní, jen laskavost a trpělivost mohou uvolnit uzly."
Clara se vřele usmála a přistoupila ke stromu. Jemně se dotkla větví a opatrně rozmotávala jeden uzel po druhém, zatímco tiše hummovala jemnou melodii, kterou jí babička kdysi zpívala. Felix pomáhal tím, že ukazoval na nejtěžší zamotání. Pomalu, ale jistě se větve uvolnily a zlaté listy se třpytily vděčností. Ivy tleskala nadšením.
"Děkuji ti, Claro," řekla víla. "Tvoje laskavost uzdravila strom. Cesta vpřed je nyní otevřená."
Clara a její společníci pokračovali, dokud nedošli k úpatí vysoké hory. Byla strmá a pokrytá ostrými kameny. U paty hory stála moudrá stará sova s sněhobílými peřími a pronikavýma zlatýma očima.
"Abys vylezla na tuto horu, musíš ukázat svou odvahu," houkla sova. "Stínová postava, která ukradla Srdce Luminy, čeká nahoře. Míš sílu čelit jí?"
Clara pocítila mrazení strachu, ale stála vzpřímeně. "Mohu být vystrašená," řekla, "ale udělám cokoliv, abych zachránila Luminu."
Sova přikývla, ohromena její odvahou. "Velmi dobře. Můžeš pokračovat. Pamatuj, odvaha není nepřítomnost strachu, ale odhodlání udělat to, co je správné, i přes něj."
Clara vylezla na horu s Felixem a holubicí po svém boku. Skály byly ostré a vítr kolem nich hvízdal, ale Clařina odhodlanost ji držela v pohybu. Nakonec dorazili na vrchol, kde se rýsovala temná jeskyně.
Uvnitř jeskyně seděla stínová postava na trůnu z ostrých krystalů, držící zářící Srdce Luminy v rukou. Postava měla dlouhý, tmavý plášť, který se zdál splývat se stíny.
"Kdo se odváží přistoupit ke mně?" sykla postava.
Clara vystoupila vpřed, její hlas byl stabilní, ale laskavý. "Jsem Clara a přišla jsem tě požádat, abys vrátil Srdce Luminy. Království to potřebuje, aby přežilo."
Postava se chladně zasmála. "Proč bych to měl vrátit? S touto mocí jsem nezastavitelný."
"Ale pravá moc není o brání," řekla Clara jemně. "Je to o sdílení a pomáhání ostatním. Představ si, jak hodně světlo může svítit, pokud bys svou sílu použil pro dobro."
Stínová postava zaváhala. Na okamžik jeskyně ztichla. Pak postava sklonila kápi, čímž odhalila unavenou, osamělou tvář. "Jen jsem chtěla cítit sílu," přiznala tiše. "Nedokázala jsem si uvědomit, jakou škodu způsobuji."
Clara se přiblížila, její zelené oči byly plné soucitu. "Nikdy není pozdě udělat věci správně. Stále můžeš pomoci Lumina."
Dotčena Clarence slovy, postava jí podala Srdce Luminy. Jakmile se Clara dotkla, jeskyně se naplnila teplým, zlatým světlem, které zahánělo stíny. Felix jásal a holubice mávala svými křídly nadšením.
Se Srdcem Luminy v rukou se Clara vrátila do království. Magická mlha se rozestoupila a odhalila dechberoucí pohled třpytící se hrady, pole barevných květin a třpytící se vodopády. Víly a jednorožci se radovali, když Clara vložila Srdce zpět na jeho správné místo uprostřed království. Vzduch byl naplněn hudbou a smíchem, když byla magie Luminy obnovena.
Královna Aurelina se objevila, její zlaté šaty se třpytily jako sluneční světlo. "Clara, ukázala jsi odvahu, laskavost a moudrost," řekla. "Díky tobě bude Lumina zářit jasněji než kdy předtím."
Vesničané přivítali Claru zpět jako hrdinku a i když její dobrodružství skončilo, věděla, že si vždy ponese jeho lekce ve svém srdci laskavost, odvahu a sílu věřit sama v sebe.
A tak Lumina a její magičtí obyvatelé prosperovali a Clara pokračovala v snění o velkých věcech, vědoma si toho, že i to nejmenší srdce může udělat největší rozdíl.
Konec.
