Dobrodružství V Kouzelném Lese K Jiskřivému Louce - Příběh Pro Děti

Kdysi dávno, v tiché vesnici Willowbrook, žila zvědavá malá veverka jménem Pip. Pip měl srst zlatou jako východ slunce a ocas, který se kroutil jako otazník. Ale co Pipa skutečně činilo výjimečným, byla jeho neustálá zvědavost. Zatímco ostatní veverky trávily dny sbíráním oříšků a spánkem na stromech, Pip neustále kladl otázky. "Proč ptáci zpívají? Kam teče řeka? Co je za Velkým dubovým lesem?"
Jedno slunečné ráno se Pip probudil s jiskrnou vzrušením v srdci. Slyšel vyprávění starších zvířat o místě zvaném Třpytivá louka, kouzelném poli plném květin, které ve tmě zářily, a potoků, které zpívaly ukolébavky. Nikdo ve Willowbrook tam nikdy nebyl, protože cesta byla prý dlouhá a plná překážek. Ale Pip byl odhodlaný. Chtěl vidět Třpytivou louku na vlastní oči a přinést zpět příběhy, které by mohl sdílet se všemi ve vesnici.
Pip si zabalil malou tašku s žaludy, malou vodní nádobu vyrobenou z ořechové skořápky a lesklý kamínek, který mu dala babička pro štěstí. S mávnutím na svou rodinu vyrazil na dobrodružství svého života. První část Pipovy cesty ho zavedla na okraj Velkého dubového lesa. Stromy zde byly tak vysoké, že jejich větve se zdály dotýkat nebe, a jejich listy šuměly tajemství větru. Když Pip skákal po lesní podlaze, uslyšel za sebou jemné šustění. Otočil se a uviděl plachého foxi s jasně oranžovou srstí a jantarovýma očima.
"Ahoj," řekl Pip veselým tónem. "Jsem Pip a jdu hledat Třpytivou louku. Kdo jsi ty?"
"Jsem Fern," řekl fox, její hlas byl sotva nad šepotem. "Všichni říkají, že les je příliš nebezpečný, abych cestovala sama. Mohu jít s tebou?" "Samozřejmě!" řekl Pip s radostí, že má společníka. "Dva dobrodruzi jsou lepší než jeden. "
Když šli hlouběji do lesa, narazili na jiskřící potok, který jim blokoval cestu. Voda byla průzračně čistá, ale příliš široká na to, aby se dala přeskočit. U potoka seděl moudrý starý želva jménem pan Tumble.
"Dobrý den, mladí," řekl pan Tumble. "Vypadáte, že byste potřebovali pomoc. " "Ano, prosím!" řekl Pip. "Musíme překročit tento potok, ale nevíme jak. "
Pan Tumble se usmál a řekl "Abyste překročili potok, musíte odpovědět na mou hádanku. Pokud ji vyřešíte, ukážu vám cestu. "
Pip a Fern se dychtivě naklonili, když pan Tumble začal. "Nejsem živý, ale rostu. Nemám plíce, ale potřebuji vzduch. Nemám ústa, a přesto se mohu utopit. Co jsem?" Pip si škrábal hlavu a Fern naklonila tu svou, hluboce přemýšlejíce. Po chvilce Pipovy oči zazářily. "Je to oheň?" zeptal se.
"Velmi dobře!" řekl pan Tumble, tleskaje svými ploutvemi. "Následujte mě. "
Pan Tumble je dovedl k ukrytému mostu z mechem pokrytých kamenů. Pip a Fern mu poděkovali a pokračovali v cestě. Les se ztemnil a stromy zhoustly, jak se vydávali dál. Najednou uslyšeli nízké hromžení. Z temnoty vystoupil velký medvěd s hnědou srstí a mrzutým výrazem.
"Kdo se odváží vstoupit do mé části lesa?" zabručel medvěd.
"Jen procházíme," řekl Pip statečně. "Jdeme do Třpytivé louky. " Medvěd přimhouřil oči. "Třpytivá louka? Slyšel jsem o ní. Nechám vás projít, ale pouze pokud mě naučíte něco, co nevím. Žiji v tomto lese dlouho a znám toho docela dost. "
Pip dlouho přemýšlel. Pak si vzpomněl na něco, co mu babička říkala. "Věděl jsi," řekl, "že hvězdy, které vidíme na noční obloze, jsou vlastně obrovské ohnivé koule, jako slunce? Jsou jen tak daleko, že vypadají malé. "
Medvědovi se oči rozzářily překvapením. "To jsem nevěděl," přiznal. "Naučil jsi mě něco nového. Můžete projít. " "Děkuji, pane medvěde!" řekl Pip, a on a Fern spěchali dál.
Nakonec, po tom, co se zdálo, že to trvalo hodiny, stromy začaly řídnout a v dáli se objevilo měkké zlaté světlo. Dorazili do Třpytivé louky! Pole bylo ještě magičtější, než jak bylo popsáno v příbězích. Květiny se zářícími okvětními lístky se v mírném vánku houpaly a potoky plné jiskřící vody zpívaly nejsladší písně. Světlušky tančily ve vzduchu jako malé lucerny a celá louka se zdála být naplněna štěstím.
Pip a Fern prozkoumali každý kout louky, jejich srdce byla plná úžasu. Pip si posbíral zářící květinu, aby ji přinesl zpět do Willowbrook, pečlivě se vyhýbaje poškození rostliny. Fern našla hladký, lesklý kámen, aby si na cestu vzpomněla. Jak slunce začalo zapadat, Pip a Fern seděli u zpívajícího potoka, jejich srdce byla plná radosti. "Dokázali jsme to," řekl Pip. "Našli jsme Třpytivou louku!"
"A nedokázali bychom to bez týmové práce," dodala Fern. "Byl jsi tak statečný a chytrý, Pipe. "
"A ty jsi byla laskavá a loajální," řekl Pip. "Jsem rád, že jsme to udělali spolu. " Když se vrátili do Willowbrook, celá vesnice se sešla, aby slyšela jejich příběh. Pip sdílel zářící květinu a Fern všem vyprávěla o hádankách a výzvách, kterým čelili. Vesničané byli ohromeni a inspirováni a od té doby viděli Pipa nejen jako zvědavou veverku, ale jako statečného dobrodruha.
A tak se příběh Pipa a Fern stal oblíbeným v Willowbrook, vyprávěn a opakovaně předáván po generace. Co se týče Pipa, pokračoval v objevování, vždy dychtivý po dalším velkém dobrodružství. Ale bez ohledu na to, kam šel, vždy si pamatoval kouzelnou cestu do Třpytivé louky a přátele, kteří to udělali nezapomenutelným.
A všichni žili šťastně až do smrti.