Bylo nebylo, v tichém malém vesničce obklopené zelenými kopci a kousky zlatých divokých květin, žila Anya, sedmiletá dívka s velkýma hnědýma očima a dobrodružným srdcem. Anya neměla raději nic než sedět pod starou vrbou blízko jejího domu, představovat si kouzelné království a pohádky, které ožívají. Její babička jí často vyprávěla pohádky před spaním o vílách a Anya snila o tom, že jednu jednou potká.
Její oblíbený příběh byl o Skrytém vílím království, kouzelném místě skrývajícím se hluboko v lese. Legenda pravila, že pouze ti, kdo věří v laskavost, odvahu a sílu představivosti, mohou najít cestu k němu. Království vládla královna Lyria, nejněžnější a nejmoudřejší ze všech víl, která dohlížela jak na lidský svět, tak na vílí svět. Příběh vždy končil tajemnou frází "Klíč k nalezení nás neleží v tom, co vidíš, ale v tom, čemu věříš."
Jedno slunečné odpoledne, když Anya seděla pod svou vrbou, si všimla něčeho, co se lesklo v trávě. Byl to maličký stříbrný klíč, větší než její malíček. K němu byla připevněna jemná stužka a na stužce byl v malých zlatých písmenech napsán vzkaz "Následuj cestu zázraků a najdeš nás."
Anyin tep se rozbušil vzrušením. Mohl to být klíč ke Skrytému vílímu království? Jemně si klíč strčila do kapsy a rozhodla se následovat, kamkoliv ji to může zavést. Vzala si svůj batoh, naplnila ho lahví s vodou, kouskem chleba a svým oblíbeným zápisníkem, a obula si pevné boty. S jiskrou zvědavosti a odhodlání se vydala k lesu.
Les byl živý zvuky zpívajících ptáků, šustících listů a jemného humu přírody. Anya si všimla, že klíč se zdál slabě zářit, jak kráčela, skoro jako by ji vedl. Následovala záři a brzy přišla na úzkou cestu, kterou nikdy předtím nezaznamenala. Byla lemována květinami, které se třpytily, jako by byly posypány glitrem.
Když šla po cestě, Anya uslyšela jemný, melodický hlas, který volal její jméno. "Anya... Anya... tady!" Otočila se a uviděla malou postavu, která se vznášela ve vzduchu vílu! Víla měla jemná křídla, která se třpytila jako duhy, a měla na sobě šaty vyrobené z růžových okvětních lístků.
"Ahoj, Anyo," řekla víla s teplým úsměvem. "Jmenuji se Maribel. Vítej na začátku tvé cesty do Skrytého vílího království."
"Je to skutečné?" zeptala se Anya, její hlas byl naplněn úžasem.
"Ach ano," odpověděla Maribel, "ale nebude snadné se tam dostat. Království je skryto kouzly a pouze ti, kdo prokážou svou laskavost a odvahu, mohou vstoupit. Ale neboj se, jsem tady, abych tě vedla."
Anya dychtivě přikývla. "Jsem připravena."
Jejich první výzva přišla rychle. Cestu náhle zablokovalo velké, třpytící se jezero. Nebylo vidět žádný most ani loď a voda vypadala příliš hluboko na to, aby se dalo přejít.
"Co teď?" zeptala se Anya.
Maribel se zasmála. "To je Jezero odrazu. Abys přešla, musíš odpovědět na tuto otázku Co vidíš, když se podíváš do vody?"
Anya si klekla na okraj jezera a pohlédla do vody. Nejdříve viděla svůj odraz, ale když se soustředila, začala vidět něco jiného. Viděla sebe, jak pomáhá malému ptáčkovi se zlomeným křídlem, jak utěšuje smutného kamaráda a jak sdílí své hračky se svým malým bratrem. Usmála se a podívala se na Maribel.
"Vidím laskavost," řekla sebevědomě.
V tu chvíli se přes jezero objevil most z třpytivé světla. Anya a Maribel bezpečně přešly na druhou stranu.
Jak pokračovaly lesem, stromy se zvětšovaly a vzduch se zdál být naplněn magií. Brzy dosáhly své druhé výzvy obrovské mluvící sovy se zlatými peřím, která seděla na nízké větvi.
"Kdo jde tam?" zařvala sova hlubokým hlasem.
"To jsem já, Anya," řekla dívka. "Snažím se najít Skryté vílí království."
"Ah," řekla sova. "Abych mohla projít, musíš odpovědět na moji hádanku Co můžeš dát ostatním, mít pro sebe a růst, aniž bys vyčerpala?"
Anya chvíli přemýšlela. Pak se usmála a řekla, "Láska. Můžeš dávat lásku ostatním a mít ji ve svém srdci, a nikdy se nevyčerpá."
Sova se spokojeně zasmála. "Dobře uděláno, malá. Můžeš projít."
Maribel dala Anyě hrdý přikývnutí a pokračovaly ve své cestě.
Poslední výzva přišla, když dorazily na mýtinu plnou vysokých, zářících květin. Uprostřed mýtiny stála velká zlatá brána. Brána se třpytila kouzlem, ale byla zamčená. Maribel ukázala na kulatou štěrbinu v bráně. "Tady patří tvůj klíč," řekla.
Anya pečlivě vložila maličký stříbrný klíč do štěrbiny. Ale než se brána mohla otevřít, jemný hlas zašeptal ze vzduchu kolem nich. "Pouze ti s čistými úmysly mohou vstoupit. Anyo, proč chceš vidět Skryté vílí králství?"
Anya chvíli přemýšlela, pak řekla, "Nechci vidět království kvůli sobě. Chci ho vidět, protože věřím v magii a laskavost, a chci se naučit, jak udělat svět lepším místem."
Brána jasně zasvítila a pomalu se otevřela, odhalujíc nejúžasnější pohled, jaký Anya kdy viděla. Skryté vílí království bylo oslnivým světem třpytivých vodopádů, barevných zahrad a vznášejících se luceren. Víly všech tvarů a velikostí se vznášely kolem, jejich křídla zanechávaly stopy světla ve vzduchu. Bylo to krásnější než cokoliv, co si Anya kdy dokázala představit.
Královna Lyria sama sestoupila z nádherného stromu uprostřed království. Byla elegantní a zářivá, s proudícími stříbrnými vlasy a korunou hvězd. "Vítej, Anyo," řekla, její hlas byl jemný a laskavý. "Prokázala jsi velkou laskavost, odvahu a víru. Naše království je v bezpečí s přáteli jako jsi ty."
Anya strávila den prozkoumáváním vílího světa, učila se o jejich magii a jak ji používají k ochraně rovnováhy přírody. Před odchodem jí královna Lyria dala zářící kouzelnou hvězdičku. "To ti připomene, že magie existuje ve tvém srdci a že laskavost je největší kouzlo ze všech."
Když se Anya vrátila do své vesnice, nemohla přestat se usmívat. Věděla, že se stala součástí něčeho opravdu zvláštního, a s sebou nosila lekce Skrytého vílího království, které šířila laskavostí, odvahou a troškou magie všem, které potkala.
A tak se Anin příběh stal legendou sám o sobě, inspirující ostatní, aby věřili v sílu dobrých skutků a představivosti.
Konec.
