Bylo nebylo, v malé vesnici ukryté mezi zelenými kopci, žila zvědavá a dobrosrdečná dívka jménem Sophie. Sophie bylo šest let, měla jiskřící modré oči a vlasy se v slunečním světle třpytily jako zlaté vlny. Ráda objevovala pole a lesy poblíž svého domova, vždy hledajíc něco nového a vzrušujícího. Její fantazie byla tak velká jako nebe a věřila v všechny druhy magických věcí, mluvící zvířata, kouzelné stromy a dokonce i tajné světy.
Sophiina vesnice byla obklopena rozsáhlým lesem, který vesničané nazývali Šumící les. Les byl krásný, ale tajemný. Někteří říkali, že je kouzelný, plný magie, kterou může vidět jen čisté srdce. Jiní říkali, že je to jen obyčejný les, ale to Sophii nezastavilo v tom, aby snila o zázracích, které by mohl skrývat.
Jedno teplé letní ráno se Sophie rozhodla vyrazit na dobrodružství. Zabalila si do svého malého batohu jablka, láhev s vodou a svůj oblíbený zápisník, do kterého kreslila všechny své objevy. „Jdu hledat kouzlo!“ oznámila své matce.
Její matka se usmála a políčila ji na čelo. „Buď opatrná, Sophie. A pamatuj, vždy buď laskavá k tomu, co potkáš. Laskavost je to největší kouzlo ze všech.“
„Budu, mami!“ řekla Sophie a s tím vyběhla z domu, srdce jí bušilo vzrušením.
Sophie šla přes pole, nohy jí hladily měkkou trávu. Ptáci švitořili šťastně nad ní a motýli kolem ní poletovali jako malá duhová stvoření. Brzy dorazila k okraji Šumícího lesa. Vysoké stromy se tyčily vysoko do nebe, jejich listy vytvářely zelený baldachýn. Les vypadal poklidně, ale byla tam určitá klidnost, která dávala najevo, že skrývá tajemství.
Po hlubokém nádechu vstoupila Sophie do lesa. Jak šla, pečlivě naslouchala. Les se zdál být nabitý tichou energií. Listy šustily, větve se kolébaly a občas Sophie myslela, že slyší slabé šepoty. Následovala klikatou cestičku, oči měla široce otevřené úžasem.
Poté, co šla chvíli, narazila na malou mýtinku. Uprostřed mýtinky stál strom, jaký nikdy předtím neviděla. Jeho kmen byl stříbrný, jeho listy se třpytily jako malé drahokamy a jeho kořeny slabě žhnuly, jako by byly naživu. Sophii srdce bušilo vzrušením. To musí být kouzelný strom! Opřela se k němu opatrně, ruka se jí natahovala k dotyku kmenem.
Náhle promluvil jemný hlas. „Kdo se odváží mě probudit?“
Sophie se vylekala a odskočila zpět. Hlas byl jemný, ale pevný, a zdálo se, že vychází přímo ze stromu. „Omlouvám se!“ zakoktal Sophie. „Neradila jsem vás vyrušit.“
Strom se zasmál, zvuk byl jako vítr šustící mezi listy. „Neboj se, maličká. Jsem Strážný strom, strážce magie v tomto lese. Už dlouho nikdo s čistým srdcem nepřišel na návštěvu.“
Sophii oči zaširoce otevřely. „Kouzlo? Opravdové kouzlo? Žije to v tomto lese?“
„Ano,“ řekl Strážný strom. „Ale magie lesa slábne. Každým dnem sílí slaběji, protože Srdce lesa, kouzelný krystal hluboko uvnitř, bylo ukradeno. Bez něj les a jeho magie uschnou.“
Sophii zasáhla vlna smutku. „Kdo by vzal něco tak důležitého?“
„Tajná postava,“ vysvětlil strom. „Chtěli mít magii pro sebe, ale nepochopili její sílu. Magie není určena k tomu, aby byla brána nebo ovládána má se sdílet a používat pro dobro.“
Sophie zaťala pěsti. „Pomohu! Řekněte mi, kde je Srdce lesa, a přivedu ho zpět.“
Strážný strom se zdál usmívat. „Jsi laskavá a statečná, maličká. Aby ses dostala k Srdci lesa, musíš sledovat cestu světla. Ale buď opatrná, cesta nebude snadná. Budeš potřebovat odvahu, moudrost a snad nejvíce laskavost.“
„Udělám, co bude v mých silách,“ slíbila Sophie.
Koreny stromu začaly jasněji svítit a objevil se jemný paprsek světla, který ukazoval cestu vpřed. Sophie se zhluboka nadechla a začala následovat světlo.
Jak šla, les se stal tmavším a tišším. Stromy se tyčily vyšší, jejich větve se kroutily jako vytažené paže. Sophie cítila trochu strachu, ale připomněla si, co říkala její matka laskavost je největší kouzlo ze všech.
Brzy Sophie uslyšela jemné vzlykání. Následovala zvuk a našla malého lišáka s jasně oranžovou srstí, uvězněného pod spadlým větvím. Jeho oči byly široké strachem.
„Děkuji,“ řekl lišák, k Sophieině úžasu.
„Ty umíš mluvit?“ Sophie vydechla.
„Samozřejmě,“ řekl lišák, zamával svým huňatým ocasem. „Koneckonců, je to kouzelný les. Jmenuji se Finn. Proč jsi zde, statečná dívko?“
„Snažím se najít Srdce lesa,“ vysvětlila Sophie. „Strážný strom říkal, že magie lesa slábne bez něj.“
Finnovy uši se vztyčily. „Srdce lesa? To je velmi nebezpečné! Ale pokud se rozhodneš jít, pomohu ti. Známe tyto lesy lépe než kdokoli jiný.“
Sophie se usmála. „Děkuji, Finne. Ráda bych měla tvou pomoc.“
Jak Finn vedl cestu, Sophie se cítila o něco odvážněji. Následovali cestu světla skrze les, setkávali se s výzvami po cestě. Překročili chatrný dřevěný most přes zurčící řeku, vyřešili hádanku, kterou jim položila mluvící sova, a dokonce přechytračili skupinu zlomyslných kouzelných světlušek, které se je snažily zavést na scestí.
Nakonec dorazili k temné jeskyni u úpatí titánské hory. Cesta světla zde skončila. Sophie a Finn nahlédli do jeskyně a tam, uprostřed, uviděli Srdce lesa. Byl to krystal velikosti vodmelonu, který vyzařoval jemné zelené světlo. Ale krystal byl chráněn tajemnou postavou zahalenou do tmy.
„Kdo se odváží vstoupit do mé jeskyně?“ zavrčela postava.
Sophie udělala krok vpřed, hlas měla klidný, i když jí srdce bušilo. „Přišla jsem vrátit Srdce lesa. Nepatří tobě.“
Postava se zasmála, chladným a dutým zvukem. „Proč bych měl vracet? S touto magií mohu mít veškerou moc na světě.“
„Ale magie není o moci,“ řekla Sophie. „Je o pomoci ostatním a dělání světa lepším místem. Pokud ji uchováš pro sebe, les zemře a s ním i jeho magie.“
Postava na chvíli zaváhala. „Proč bych měl mít zájem o les? Co mi kdy udělal?“
Sophie udělala krok blíž. „Les nám dává tolik. Dává nám vzduch k dýchání, stín v létě a krásu, kterou si můžeme užívat. Je živý, stejně jako ty a já. Nemyslíš, že si zaslouží laskavost?“
Postava na chvíli mlčela. Pak pomalu stáhla kapuci, odhalující unavenou tvář. „Já... já si to neuvědomoval. Myslel jsem, že když budu mít magii, mohu být šťastný. Ale teď vidím, že jsem pouze způsobil škodu.“
Sophie se usmála laskavě. „Nikdy není pozdě udělat správnou věc. Pomůžeš mi vrátit Srdce lesa?“
Postava přikývla a ustoupila. Sophie a Finn opatrně zvedli zářící krystal a vynesli ho z jeskyně. Jakmile vešli do lesa, Srdce lesa vypustilo záblesk světla. Stromy se staly zelenějšími, květiny vykvetly a vzduch se naplnil sladkým zpěvem ptáků. Kouzlo lesa se vrátilo.
Strážný strom se před nimi objevil, jeho stříbrný kmen jasně svítil. „Udělal jsi dobře, Sophie. Tvá odvaha a laskavost zachránily les.“
Sophie se pyšně usmála. „Bez Finna a tajemné postavy bych to nezvládla.“
Postava přistoupila blíž, vypadala zahanbeně. „Omlouvám se za to, co jsem udělal. Nyní vidím, že magie má být sdílena, ne brána.“
Strážný strom přikývl. „Naučila jsi se důležitou lekci. Pamatuj, že pravé kouzlo vychází z dobré vůle v našich srdcích.“
Sophie, Finn a postava stáli spolu a sledovali, jak les ožívá světlem a barvami. Sophie cítila v srdci teplo, vědoma si, že udělala rozdíl.
Když se Sophie toho večera vrátila domů, matka ji přivítala s objetím. „Jaké bylo tvé dobrodružství?“
„Bylo kouzelné,“ řekla Sophie s úsměvem. „A naučila jsem se něco důležitého laskavost je opravdu to největší kouzlo ze všech.“
Od té doby Sophie pokračovala v objevování světa s otevřeným srdcem, vždy hledajíc způsoby, jak šířit laskavost a učinit svět o něco kouzelnějším.
Konec.
