Byla jednou jedna malá vesnice obklopená zelenými kopci a zlatými poli, kde žil laskavý šestiletý chlapec jménem Alex. Alex miloval zvířata víc než cokoliv jiného na světě. Trávil dny krmením kachen u rybníka, hraním si se psy na náměstí a dokonce i povídáním si s ptáky, kteří se usazovali na jeho parapetu. Alex měl však zvláštní dar, i když jejich slova nerozuměl, cítil, že dokáže vycítit, co se zvířata snaží říct.
Jednoho večera, když začalo slunce zapadat a obloha se zbarvila do odstínů růžové a oranžové, Alex seděl na schodech svého malého domku. Hral si se svou huňatou bílou kočkou, Whiskers, když si všiml něčeho neobvyklého. V dálce se les u okraje vesnice zdál slabě zářit. Nebyla to ta světlo, které vycházelo ze zapadajícího slunce, bylo to měkké a zlaté, jako kouzelná lucerna skrytá mezi stromy.
"Vidíš to, Whiskers?" zeptal se Alex, ukazující směrem k lesu. Whiskers zamňoukala a naklonila hlavu, jako by si také myslela, že je to zvláštní.
Zvědavost naplnila Alexovo srdce. Vzal si malý batůžek, zabalil do něj jablko a láhev s vodou, a řekl Whiskers "Pojďme zjistit, co se děje. Možná zvířata potřebují naši pomoc."
S Whiskers, která běžela vedle něj, Alex kráčel směrem k lesu. Čím blíž se dostal, tím více si všiml, jak bylo vše tiché. Cvrlikání ptáků a šelest listí ustoupilo tichu. Nebylo to děsivé ticho, spíše to vypadalo, jako by les zadržoval dech a čekal na něco, co se má stát.
Když Alex vstoupil do lesa, byl ohromen tím, co viděl. Stromy byly vyšší, než si pamatoval, jejich větve se třpytily s malými světýlky, jako by hvězdy byly uvězněny v listech. Vzduch voněl sladce a čerstvě a cesta před ním se zdála slabě zářit, vedouc ho hlouběji do lesa.
"Ahoj?" Alex zavolal tiše. "Je tam někdo?"
K jeho úžasu mu odpověděl měkký hlas "Vítej, Alex."
Alex se rozhlédl, ale nemohl vidět, kdo promluvil. "Kdo je tam?" zeptal se.
Za velkým dubem vystoupila malá liška s jasně oranžovou srstí a zvědavýma zelenýma očima. "To jsem já," řekla liška, její hlas byl něžný a teplý. "Jmenuji se Felix. Čekal jsem na tebe."
Alexovy oči se rozšířily úžasem. "Ty umíš mluvit?"
Felix se zasmál. "Samozřejmě, že umím. Všechna zvířata v tomto lese umí mluvit, ale jen s těmi, kdo o nás opravdu pečují. A my víme, že máš laskavé srdce, Alex. Proto potřebujeme tvoji pomoc."
"Moji pomoc?" zeptal se Alex, pokleknuv, aby byl v úrovni očí s liškou. "Co se stalo?"
Felixova tvář se zvážnila. "Srdce našeho lesa, Velký strom, je nemocné. Jeho listy hnědnou a jeho světlo vyhasíná. Velký strom udržuje les naživu a dává zvířatům jejich hlasy. Bez něj zmizí kouzlo Mluvícího lesa."
Alex cítil bolest smutku. Nedokázal si představit, že by les ztratil své kouzlo. "Mohu s něčím pomoci?"
"Můžeš," řekl Felix. "Velký strom potřebuje Glowberries z Duha Louky. Ale louka je daleko a cesta není snadná. Půjdeš?"
Bez váhání Alex přikývl. "Udělám cokoliv, co bude potřeba."
Felixovy oči se rozzářily vděčností. "Děkuji, Alexi. Následuj mě."
Když kráčeli lesem, Alex si všiml, jak se na něj zvířata zdála dívat. Králíci vykukovali zpoza křovin, veverky postávaly na větvích a ptáci tiše seděli, jejich oči plné naděje.
Jejich první výzva přišla, když dorazili k široké řece. Voda byla jasná a jiskřivá, ale nebyl tam žádný most, jak by se dostali na druhou stranu. Felix zastavil u břehu řeky, jeho ocas se chvěl. "Musíme se dostat na druhou stranu, ale proud je pro nás příliš silný na plavání."
Alex se rozhlédl a všiml si rodiny bobrů, kteří stavěli hráz poblíž. "Možná nám mohou pomoci," řekl.
Opatrně se přiblížil k bobrům. "Promiňte," řekl Alex zdvořile. "Potřebujeme přeplavit řeku, abychom pomohli Velkému stromu. Můžete nám pomoci?"
Největší bobr, s lesklou srstí a moudrýma očima, zkoumal Alexe chvíli. "Proč bychom měli pomoci tobě?" se zeptal.
"Protože Velký strom dává život lesu," vysvětlil Alex. "Pokud vyhasne, les a všechna zvířata budou trpět."
Bobr zamyslel. "Velmi dobře. Pomůžeme ti."
Bobři rychle postavili pevnou cestu z klád přes řeku. Alex a Felix opatrně přešli, děkujíce bobrům, když dorazili na druhou stranu.
Jejich cesta pokračovala a brzy čelili své druhé výzvě. Cesta vpřed byla zablokována spletí trnitých keřů. Trny byly ostré a nebylo možné je obejít.
"Co teď máme dělat?" zeptal se Alex.
Felix ukázal na skupinu ptáků sedících poblíž. "Možná by ptáci mohli pomoci uvolnit cestu," navrhl.
Alex zavolal na ptáky. "Promiňte, můžete nám pomoci? Musíme projít těmito keři, abychom zachránili Velký strom."
Jeden z ptáků, jasný modrý jay, přiletěl dolů. "Proč bychom ti měli pomoci?" zeptal se.
"Protože Velký strom je srdcem lesa," řekl Alex. "Bez něj náš domov ztratí své kouzlo."
Modrý jay přikývl a dal pokyn ostatním ptákům. Společně použili své ostré zobáky, aby odcvakli trny a vytvořili jasnou cestu.
"Moc děkuji!" řekl Alex, když s Felixem pokračovali dál.
Nakonec, po tom, co se zdálo jako hodiny chůze, dorazili na Duha Louku. Bylo to nejkrásnější místo, jaké Alex kdy viděl. Tráva se třpytila, jakoby byla pokryta rosou, a barevné květiny se jemně houpaly ve vánku. Uprostřed louky byl keř pokrytý svítícími bobulemi, které se třpytily jako malé duhy.
"Tady jsou," řekl Felix. "Glowberries."
Když se Alex natáhl po bobulích, nad loukou přeletěl stín. Velký černý havran s pronikavýma žlutýma očima přistál před keřem. "Kdo se opovažuje vzít Glowberries?" požadoval havran.
Alex udělal krok vpřed, s bušícím srdcem. "Jsem Alex a potřebujeme Glowberries, abychom zachránili Velký strom."
Havran naklonil hlavu. "A proč bych ti měl dovolit, abys je vzal?"
"Protože les a všechna jeho zvířata závisí na Velkém stromu," řekl Alex, jeho hlas byl pevný. "Bez něj kouzlo vyhasne a les uvadne. Prosím, dovolte nám vzít bobule, abychom pomohli lesu."
Havran se na něj dlouho díval, poté přikývl. "Máš laskavé srdce, chlapče. Vezmi bobule."
Alex opatrně vzal hrst Glowberries a vložil je do svého batůžku. "Děkuji," řekl havranovi.
Když se spěšně vraceli zpět lesem, vzduch se zdál lehčí a zvířata, která míjeli, vypadala nadějněji. Když dorazili k Velkému stromu, Alex položil Glowberries k jeho kořenům. Felix zašeptal "Teď čekáme."
Glowberries začaly zářit, jejich světlo se rozšířilo kořeny stromu. Pomalu hnědé listy znovu zely zeleně a světlo stromu zesílilo. Les se zdál zpívat životem a zvířata jásala.
"Dokázal jsi to, Alexi," řekl Felix, jeho oči svítily vděčností. "Zachránil jsi Mluvící les."
Alex se usmál, jeho srdce bylo plné štěstí. "Bez pomoci všech bych to nezvládl."
Velký strom se jemně houpal, jako by děkoval Alexovi. Jediný svítící list spadl a přistál mu do dlaně. Felix řekl "To je dar od lesa. Připomene ti tvoji odvahu a laskavost."
Když Alex kráčel zpět do vesnice s Whiskers po svém boku, cítil hluboký pocit radosti. Nemohl se dočkat, až své rodině poví o svém úžasném dobrodružství. A i když věděl, že zvířata v lese nemusí mluvit se všemi, doufal, že se jednou vrátí do kouzelného Mluvícího lesa.
Od toho dne Alex pokračoval v péči o zvířata a svět kolem sebe, vědoma si toho, že i malé skutky laskavosti mohou udělat velký rozdíl.
Konec.
